Stejně jako minulý rok, tak i letos jsem se účastnil brněnského barcampu a kromě spousty zajímavých a inspirujících informací jsem si odnášel i trochu rozporuplné pocity. Nepřišel jsem k nim jako slepý k houslím, ale barcamp byl jakýmsi spouštěčem, který mě (a doufám, že i hodně jiných) „nakopl“ k aktivitě (konkrétně psaní tohoto článku).
Na přednášce Terky Jechové, jedné z nejlepších IT recruiterek v Brně, vznikl zajímavý jev a dovolil bych si říct i rostoucí problém, když došlo na téma vztah headhunteři/recruiteři (respektive personální agentury) VS. kandidáti.
Přednáška jako taková byl super a odehrávala se v duchu celého barcampu – energická, pozitivní a přínosná. Menší výkyv proběhl jen v jedné její části.

Vše odstartoval dotaz, jakou má kdo zkušenost s personální agenturou, respektive recruiterem.


Ozvaly se dva hlasy, jak jinak, velmi protikladné, kdy jeden měl zkušenost pozitivní („dostal jsem práci jakou jsem chtěl, můj život je lepší než předtím“) a druhý zkušenost přesně opačnou („moje kamarádka nejen že novou práci nezískala, ale ještě přišla o tu stávající, agentura ji značně zkomplikovala život“).Následovala diskuze nad tím, jestli kandidáti vůbec chtějí být kontaktování a jakým způsobem.
Nejde mi teď o to, přesně popsat, co kdo říkal, ale vypíchnout ony silné emoce, které se k této diskuzi vázaly.
První čeho jsem si všiml, bylo mnohdy nepochopení a neznalost konceptu recruitmentu ze strany kandidátů, kdy akce a činy recruitera vyvolávají negativní odezvu, i když jsou primárně mířeny k ochraně a lepšímu servisu pro kandidáta.

Je to chyba kandidátů?


Nikoliv, je to velká chyba všech recruiterů, headhunterů, personálních agentur a dalších, kteří se v náboru angažují. To naprosté informační vakuum, nedostatek evangelizace, kusé informace a ignorování faktu, že je třeba v prvé řadě vysvětlit, nám může zadělat na zásadnější problémy. Mnohdy se potkávám s lidmi, kteří roky využívají služby personálních agentur, ale stejně nevědí a bojí se zeptat, jak to vlastně celé funguje.

Co konkrétně lidem nejvíc vadilo?


…že mi volají! Dokonce i do práce! Vymýšlejí si různé záminky, aby mě dostali k telefonu… A máme tu etický problém.
Opět, nelze vinit kandidáta, lze vinit zase jen recruitera (a pokud půjdeme do detailu, ve finále lze vinit i systém, ale o tom radši jindy). Situace na trhu je neúprosná, musíte volat, musíte ulovit. Bohužel ne všichni to dělají dobře a skoro nikdo se nezamyslel nad tím, jaké to může mít důsledky a že je třeba v prvé řadě edukovat kandidáta proč se tak děje. Nemluvě o skutečnosti, že co headhunter, to jiný přístup a jiné metody, co je pro jednoho „za čárou“, druhý může běžně praktikovat. O důvod víc proč všechny neházet do jednoho pytle.

Co mi přišlo zajímavé, paradoxní a svým způsobem pozitivní je fakt, že diskutující sice vnímali kontroverzně, že je recruiter napřímo kontaktoval, ale nevadilo by jim to, pokud by pro něj měl zajímavou nabídku/práci snů atd.


Vybaví se mi nedávná zkušenost, kdy jsem takto zavolal jednomu fajn ajťákovi, kterému moje nabídka vyloženě sedla a byl rád, že jsme mohli začít spolupracovat, ale jedním dechem si postěžoval, že mu sem tam někdo naslepo volá a že ho to obtěžuje…

Nepřijde Vám to celé jako legrační smyčka, kdy o všem rozhoduje jen načasování?


Zavolejte člověku, když má špatný den v práci a podvědomě uvažuje o změně – bude nadšený a poslední co bude řešit je, kde jste na něj sehnali číslo. Ozvěte se kandidátovi, který v tu danou chvíli měnit nechce a je citlivý na svoje osobní údaje – bude reagovat určitě jinak.

Jak tedy zjistit, kdy volat a kdy ne? Jednoduše tak, že prostě zavoláte…

Většina lidí Vám řekne, že by raději, kdyby jim náboráři psali emaily nebo zprávy na sociálních sítích, než aby je kontaktovali napřímo telefonem. Většina recruiterů Vám pravděpodobně řekne to samé, protože volat naslepo cizímu člověku, který to nečeká je jedna z nejvíc stresujících a nejnáročnějších částí naší práce.

Bohužel kdyby recruiter celý den seděl a psal InMaily na LinkedInu, tak brzo umře hlady.


Vůbec se nedivím kandidátům a hlavně těm v IT, že se cítí pod enormním tlakem a někdy jako lovná zvěř.


Kritický nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců a vysoká konkurence naprosto otočila tradiční póly iniciativy ve vztahu kandidát/firma a značně vyostřila praktiky, které se v náboru používají. Vybaví se mi scéna z jednoho z jobfairů, kdy studenti IT oboru museli projít celou uličkou natěšených firem a agentur, aby se dostali do přednáškové místnosti. Nezapomenu zoufalý a bázlivý výraz jednoho z nich, když viděl ten zástup lidí, kteří na něj číhali s letáky a reklamními předměty v ruce.

Jak z toho ven?


Ideálně ubrat, ale tento trend asi jen tak nenastane. Bude to velká výzva pro všechny, ať už agentury nebo firmy, aby svým tlakem na zisky, dodané kandidáty a stále rostoucí fiskální grafy nezpůsobili katastrofu v podobě ještě většího posílení předsudků a nedůvěry mezi lidmi, kteří jinak mohou najít společnou řeč a mnoho win-win situací.
Osobně mě nejvíc mrzí, když potom na akci jako barcamp nebo někde v hospodě, slýcháte pořád ty stejné stereotypy o „neschopných recruiterech“ a „arogantních ajťácích“. Jistě, že takoví jsou, ale když si sáhnete do svědomí, tak zjistíte dvě věci: za 1., že nejsou na barcampu ani jiné podobné akci a za 2., že je jich ještě dost málo na to, abychom se všichni nemohli u recruitmentu dobře bavit.
Jak říkal můj kolega Michal Toman na své přednášce:
Najděte svůj life-time job, dělejte ho, jak nejlépe dovedete a milujte ho. Pokud se Vám toto podaří, stanou se zázraky. V jiném případě – leave it! :-)